Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víkend v Ledči nad Sázavou

23. 6. 2008

V sobotu 21.6. ráno jsme s paničkou nezvykle brzy vstávali. Paničky rodiče totiž někam odjížděli a já z toho byla celá zmatená. Nevěděla jsem, jestli mě vezmou s sebou nebo ne, takže jsem se kolem nich pořád motala, aby mě náhodou nepřehlídli. Nakonec jsem ale zjistila, že zůstáváme s paničkou samy doma. Trochu smutno mi bylo, ale když panička prohlásila, ať se nebojím, že taky někam vyrazíme, nad smutkem převládla zvědavost. Někdy před devátou jsme vyrazili s paničkou ven a pak šli vyzvednout tetu Lenku, to už samo o sobě bylo podezřelé, protože vždycky, když k nám přijede Lenka znamená to, že se bude dít něco mimořádného. Stále jsem ale pořádně nevěděla, co se chystá a můj zmatek se ještě znásobil, když jsme o chvíli později vyzvedli ještě dvě další holky, které jsem před tím neznala. Všichni jsme se poté naskládali do auta - musím říct, že jsem byla značně vyvedená z míry, že jsem neměla celou zadní sedačku pro sebe, jak je tomu normálně, ale musela jsem se tam tísnit ještě právě s těmi dvěma slečnami.

Cesta probíhala v pohodě, panička řídí svižně, takže jsme se ještě po cestě měli čas stavit na zmrzce na benzínce a pak jsme zase pokračovali v cestě. Asi po další půl hodině a jednom zabloudění jsme dorazili na místo - do hluboko v lese ukrytého rekreačního střediska Podhradí kousek od Ledče nad Sázavou. Z jedné strany tábor lemoval les a z druhé řeka Sázava, takže prostředí pro mě jako stvořené. Hned když jsem vyskočila z auta, začala jsem pilně prozkoumávat území, chtěla jsem se jít i vykoupat do řeky, ale neprošlo to. Chvilku jsme ještě čekali u auta a za chvíli dorazilo další auto s dalšími neznámými lidmi. Hned jsem se s nimi šla seznámit, abych věděla, s kým, že to tu budu vegetovat. Pak jsme se měli jít podívat do tábora a k mému velikému smutku mě panička připnula na vodítko. Vysvětlila mi, že mám vyjímku, protože normálne do tábora pejsci nesmí a tak, že se musím chovat vzorně a především nenápadně. Celkem mi to šlo, teda minimálně do chvíle než jsem spatřila místní kočku. Probudily se ve mě lovecké vášně a chtěla jsem tu kočku jít pěkně prohnat, ale tím, že jsem byla na vodítku to nešlo, tak jsem aspoň paničku táhla pryč a kňourala.

Obrazek


Jinak to tam ale bylo moc fajn, občas jsem se ocitla v péči tety Lenky, to když panička dělala voloviny v bazénu, kam mě nechtěla vzít s sebou, nebo když hrála volejbal, ale to jsem na ni mohla alespoň koukat. Nejhorší pro mě byly chvíle, když šli všichni na jídlo, panička mě sice brala do jídelny nenápadně s sebou, ale musela jsem být zalezlá v rohu a být hodná, ale vždycky jsem to tu chvilku vydržela a pak se šlo zase ven. Podnikli jsme tam i pár výletů po okolních lesech, což bylo super, protože jsem mohla běhat na volno, teda alespoň do té doby, než mě začal chytat lovecký amok a panička se začala bát, že uteču, tak mě zase radši vzala na vodítko.

V neděli po obědě jsme se vydali na cestu domu - opět plně naloženi, ale tentokrát to bylo o to horší, že bylo příšerné vedro. Chvílema jsem si říkala, že se určitě upeču, ale nakonec jsme to všichni přežili. Ještě navíc ten samý den jsme se ještě s paničkou přesouvali na chatu, protože když bylo tak krásně, bylo by škoda zůstávat v Praze. Tak vidíte, jak se mám podníkám zajímavé výlety, poznávám nové lidi a prostě užívám léta, doufám, že to bude takhle pokračovat i nadále...


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář