Jak jsem demolovala dveře
Bydlíme s paničkou v Bezdružicích už nějaký ten pátek, přesněji od července, ale i přes to jsem se teprv 26.11.2009 večer rozhodla, že trochu poupravím design vstupních dveří. Je fakt, že já si v každém novém domově musím postupně zvyknout a zvykám si dost pomalu. Když jsme bydleli v Praze, tak jsem také nejdřív zlikvidovala všechno možné (mimo jiné polstrování u dveří taky) a pak až jsem se usadila a v době, kdy jsem byla sama doma jsem spávala u paničky v posteli a byla hodná holka.
Tady ale nebývám doma sama moc často, takže mi samota činí trochu větší potíže a to zvykání si se tím v podstatě protahuje. To je problém nás psů nalezenců - jsme tak fixovaní na naše milované páníčky, že když nás nechají doma samotné, tak nás občas chytají záchvaty paniky, že už se nevrátí a tak se všemožně snažíme dostat se ven...
A tak tomu bylo i včera večer...panička s Mírou se rozhodli, že si jednou taky vyrazí do kina do Plzně. Panička mi domlouvala, že já počkám doma a budu hodná holka, ale já jsem si prostě nemohla pomoct. Takže když se panička s Mírou vrátili, už na ně čekala pod námi bydlící sousedka a vytýkala jim, že tam dělám bordel a že asi demoluji byt a že to je týrání zvířat, což paničku značně rozhodilo - ta paní neví vůbec nic o tom, co všechno pro mě panička udělala, jak se mně ujala a jak se o mě stará. Navíc opravdu nejsem doma sama moc často. Nicméně některým lidem určité věci nemá cenu vysvětlovat... No a když panička otevřela dveře, celá šťasná jsem se na ní vrhla a radostně ji i Míru vítala. Snažila jsem se jim všemožné dát najevo jak jsem ráda, že už jsou doma a že mi bylo smutno - no na těch dveřích byl ten stesk znát nejvíc...holt čalounění nepřežilo moje pokusy prohrabat se ven, vrchní vrstva byla na cáry a molitan byl po celé předsíni. No co Vám mám povídat, panička se hodně zlobila a asi jí z toho bylo na nic...ale já jsem si prostě nemohla pomoct...
Zkusím se propříště polepšit a dál nelikvidovat zařízení bytu a nepopouzet nepříjemné sousedky.