Jak jsem se stala pražským gaučovým psem
Když jsem již před značnou dobou následovala svoji novou paničku a přestěhovala jsem se do Prahy, byla jsem jak Alenka v říši divů. To víte, u nás na vesnici jsem hlavně proháněla slepice, courala se kolem řeky, prozkoumávala neznámá území a prostě jsem vedla divoký život. Sem tam projela kolem plechovka na čtyřech kolech, vyjímečně veliká plechovka na čtyřech kolech se spoustou oken, ale jinak jsem k civilizaci moc nepřičuchla. Pak jsem našla svou novou paničku a s ní i nový domov - Prahu. Začátky bydlení v Praze pro mě byly malinko krušné...no uznejte, když mě panička poprvé nechala doma samotnou a někam odešla, nevěděla jsem, jestli se mi ještě vrátí, takže jsem se snažila udělat všechno pro to, abych se dostala z toho uzavřeného prostoru pryč. Celý den jsem se pokoušela podhrabat nebo prohrabat dveře, ale neúspěšně. Naštěstí k mému velkému nadšení se panička domů nakonec vrátila. Sice se trochu zlobila, jakou pohromu jsem způsobila, ale chápala, že je pro mě nezvyk být sama v bytě. Postupem času jsem pochopila, že panička se vždycky vrátí a nenechá mě samotnou napořád, takže pak už jsem občas něco rozkousala jen tak z nudy... a to více méně dělám dodnes, jednou si mi zalíbí rámeček na fotky, jindy tužka, jindy pleťová maska, někdy papírové kapesníčky a tak, zkouším, co všechno a na jak malé kusy jsem schopná rozcupovat. Taky občas zaháním nudu tím, že bufetím v koši, no co kdyby tam panička omylem vyhodila nějakou dobrůtku...?
Další věcí, se kterou jsem se v Praze setkala, byla rozmanitá škála dopravních prostředků. V metru jsem se zpočátku hrozně bála, je to takový ošklivý vláček, jezdící v tunelu, takže venku vidíte jen tmu a navíc v něm bývá nával lidí a já mám pak strach, že na mě někdo šlápne...ještě, že mám paničku, protože ta mě zašlápnout nenechá. Je v ježdění s davem lidí daleko sběhlejší než já. Když jsem pak konečně mohla z toho vláčku vystoupit, potkala mě další nástraha - jezdící schody. To byl pro mě velký bubák, pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mi ta ošklivá věc neukousne packy. Asi měsíc jsem po jezdících schodech jezdila zásadně v náručí paničky, ale jednou jsem sebrala odvahu a jedním velikým skokem jsem se dostala na schody a druhým velikým skokem jsem z nich zase vystoupila. Ale netrvalo ani další měsíc a byla ze mě ostřílená cestovatelka a zvládala jsem všechno bez problémů. Teď už naštěstí moc často hromadnou dopravou nejezdím, sice jsem si zvykla na všechny nástrahy, ale s tím, že v těchto místech musím mít nasazený košík, s tím bych se nesmířila asi nikdy v životě. Košík je vůbec jedna z nejhorších věcí, která může podle mě psa potkat. Vyzkoušela jsem rozličnou škálu způsobů, jak se té nepříjemné věci zbavit, ale všechny mé pokusy selhaly. Nepomohlo ani, když jsem si zkoušela košík sundat sama, vlastníma packama, ani když jsem k tomuto účelu využívala nohy všech lidí, kteří byli v mém dosahu. Jednou, když jsem byla doma sama, se mi dokonce povedlo rozžvýkat ten řemínek od košíku na cucky, ale ani to nepomohlo, protože paničce se to nějakým zázrakem povedlo spravit...ach jo. No ještě, že teď už více méně jezdím jen autíkem a tam mě žádný košík netrápí.
V autě jezdím skutečně moc ráda, když někde vidím oteřené dveře od auta, hned se do nich hrnu. Moc mě v tu chvíli nezajímá, že to auto vůbec není naše a s pánem, který u něj stojí se vlastně ani moc neznáme. Panička se pak vždycky omlouvá, ale já za to nemůžu, prostě některé moje touhy jsou silnější než já. Ale když jezdím v autě s paničkou nebo jejíma rodičema, mám vyhrazenou celou zadní sedačku, takže můžu přebíhat ze strany na stranu a sledovat všechno, co se děje za oknem. Ještě radši než na zadní sedačce sedím vpředu někomu na klíně, ale to se mi stává spíš vyjímečně - bohužel, zepředu je ještě daleko lepší výhled a mám u čumáku větráky, takže můžu nasávat pachy z vnějšku, i když občas není o co stát... A super je to v létě, když můžu vystrčit hlavu z okýnka, sice se mi pak každý směje, ale to mě ani moc netrápí, hlavně, že se můžu nechat ofukovat proudícím vzduchem. Panička se trochu zlobí, že jí slintám po okýnkách, ale taky už by si mohla zvyknout, že auto je přece od toho, abych v něm dělala bordel. Ježdění autem mám ráda i z toho důvodu, že s ním nejčastěji jezdíme buď na chatu, kde to opravdu miluju nebo na nějaký výlet nebo návštěvu a to je taky super. Zklamáním pro mě je, když cesta autem končí u pana veterináře, to mě teda vždycky naštve.
V Praze už nyní bydlím pátým rokem a musím říct, že už mi trvalé bydlení na vesnici vůbec nechybí...stačí mi, když jedeme každý víkend na chatu, kde se můžu dostatečně vyvětrat, proběhnout, prohnat srnky v lese, vykoupat se v rybníčku a jinak jsem v Praze spokojená. Každý den, když panička odejde do školy, se jí nastěhuju do postele a tam spinkám. Opoledne se panička vrátí, jdeme ven, kde vždycky potkáme pár kamarádů, pak si hrajeme a pak večer se válím na gauči a nechávám se drbat. Ze začátku jsem sice nemohla v bytě do všech místností - nejdřív jsem měla povolený přístup jen k paničce do pokoje a na chodbu, ale netrvalo to ani týden a svými smutnými pohledy jsem docílila toho, že nyní už mám v každém pokoji alespoň jeden pelíšek a můžu si sama vybrat, kde si zrovna lehnu. To víte, po čase lze většinu páníčků naučit, aby poslouchali svého psa:-))